Příběhy z temné komory

Kniha částečně navazuje na předchozí autobiografii Při loupání cibule. Je stylizována jako kritické vzpomínání osmi vypravěčových dospělých dětí (pocházejících od čtyř matek) na ne vždy lehké dětství s otcem - slavným spisovatelem, pro nějž bylo dílo vždy důležitější než rodina. Za jejich hlasy se samozřejmě skrývá vlastní vypravěč, otec, který si tyto děti "možná jen vymyslel", přitom však nijak nezakrývá, že jde - částečně - o Grassovu rodinu, přesněji: rodiny a jejich složité vztahy. Vzniká tak rafinované balancování na hranici autentické reality a čiré fikce: "Jsou to jen pohádky, ale vaše, které jsem vás nechal vyprávět," říká vypravěč v závěru na adresu skutečných-vymyšlených dětí. Magicko-realistickým pólem této hry je postava rodinné přítelkyně, fotografky Marušky, která se svým starodávným fotoaparátem Agfa-Box doslova čaruje: její "dokumentární" rodinné snímky neukazují jen to, co je tady a teď, ale i minulé a budoucí osudy zachycených osob, jsou "vševidoucí": jako každé umění dotvářejí jednotlivé útržky reality do sice fantazijního, ale smyslem nadaného celku.