Cesta svobodného ducha - Súfismus a chuť bytí

Každá generace svrhává své někdejší pány, jen aby se stala rabem pánů nových. Páni na sebe berou rozličné masky. Promlouvají coby kněz, politik, vědec, rodič, intelektuál, učitel, guru, kouč a někdy dokonce mluví skrze naše vlastní ego. Naše jistoty a strachy, ambice, přesvědčení i hodnoty jsou diktovány pány, neboť pouze oni definují morálku, filosofii, tradici a ideály. Slova pánů vytvářejí přesvědčivé zdání skutečnosti, které zaměňujeme za skutečnost jako takovou. Pokud zdání uvěříme, budeme polapeni v proradné hříčce, a budeme-li plnit její marné cíle, vysloužíme si jen nespokojenost, utrpení, úzkost a neklid. Jelikož však Súfí je svobodný duch, dokáže prohlédnout, že ono zdání skutečnosti je závojem, který nám brání setkat se se Skutečností jako takovou, v níž může být život plně zakoušen v celé své slávě. Ten, kdo kráčí po stezce súfismu, se chce zprostit všech pout, přičemž si je vědom paradoxu, že každá Cesta se může stát okovem okolo jeho krku. K překročení řeky je zapotřebí lodi, a jakmile vystoupíme na břeh, musíme ji opustit, abychom mohli kráčet po zemi. Onou lodí je súfismus. A tak se i Súfí vzdává samotného súfismu a zůstává mu jen bytí. Jinými slovy, Súfí nehledá vysvobození, je si totiž vědom tajemství bytí: on již osvobozený je. Súfí existuje mimo pravdu a lež, dobro a zlo, víru i nevíru a všechna myslitelná dělení. Tam, kde život a smrt, rozum a nerozum, já a ten druhý, Bůh a Nicota jsou jedno a totéž, dotýká se Súfí skrze sebepoznání Základu Bytí a nalézá odpověď na nejzazší otázku: „Kdo jsem?“