Zlaté tele

Ti, kteří ještě nečetli Dvanáct křesel, by asi neměli číst ani anotaci ke Zlatému teleti. Na druhou stranu se možná zas tak moc nestane, protože jak Dvanáct křesel, tak Zlaté tele je možné číst mnohokrát. Tedy vědět, jak to s Ostapem Benderem v jednom i druhém románu dopadne, a přesto se znovu a znovu bavit při každé jednotlivé větě. V životopise autorů Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova se objevuje zmínka o tom, že když dopsali poslední díl Dvanácti křesel, románu, který původně vycházel na pokračování v časopise, objevil se před domem, ve kterém jeden z nich žil, či snad dokonce před redakcí časopisu, dav rozčílených sovětských čtenářů, pobouřených faktem, že šlechtický předseda v poslední kapitole podřízl velikého kombinátora ve spánku. Autorům tedy nezbylo nic jiného než zase Ostapa vzkřísit, a tedy začít psát Zlaté tele. Jen kdesi uprostřed nového románu se autoři zmiňují o téměř zapomenutém incidentu, po kterém Ostapovi zůstala jen jizva na krku. Zlaté tele v žádném případě nepatří mezi románová pokračování, která jen pokulhávají za svým prvním dílem. Je rovnocenným partnerem Dvanácti křesel a v mnohých detailech ještě tragikomičtější satirou sovětského zřízení, které bohužel za těch pár let od napsání Dvanácti křesel zázračným způsobem rozmnožilo autorům zdroje inspirace. Putování za penězi ilegálního sovětského milionáře Korejka a následně touha Ostapa Bendera utéci s nimi do Ria je i přes zánik socialismu mrazivě současné