Leoš Janáček: Její pastorkyňa / Zápisník z mrtvého domu

JANÁČKOVO JEVIŠTNÍ A KOMORNÍ DRAMA / Ve dvou moravských příbězích – slovácké Její pastorkyni a valašském Zápisníku zmizelého – zhudebnil Leoš Janáček (1854–1928) vášnivé vztahy mladých lidí. První příběh s tragickým důsledkem poklesku a silným rozjasněním lidským, citovým i duchovním. Druhý s vědomým selháním a s rozhodnutím nést za ně veškerou odpovědnost. Její pastorkyňa vznikla podle činohry Gabriely Preissové (1862–1946), poprvé uvedené 9. 11. 1890 v Národním divadle v Praze. Janáček zhustil činoherní text a vytvořil úchvatné operní drama s opravdovostí a účinností. Důsledně uplatnil skladatelské přesvědčení o hudební nosnosti nápěvků, o přirozenosti opakování slov a o nejužším rytmickém i harmonickém sepětí hudby s dějem. V průběhu komponování ho hluboce zasáhlo úmrtí dcery Olgy, hudební citovost je zde proto mnohem osobnější a lyričtější než v jakémkoli jiném jeho díle. Ohlas Janáčkovy Její pastorkyně nebyl okamžitý, ale dozrál a nepolevuje v celosvětovém rozsahu. Předlohou k Zápisníku zmizelého byla básnická zpověď neznámého autora (později vypátraného Ozefa Kaldy, 1871–1921), otištěná v brněnských Lidových novinách 14. a 21. 5. 1916. Janáčka příběh zaujal, ale ke kompozici se rozhodl až po vlastním, podobně nečekaném citovém prožitku. Skladatelovo vcítění do jednání postav je i zde bezvýhradné a v závěru opět dospívá k nadhledu a rozjasnění. Hudební podoba Zápisníku zmizelého a nároky na pěvce i klavíristu nemají ve světové tvorbě obdoby. Janáčkův skladatelský rukopis představují v krystalicky čisté podobě.