Vyhaslý případ

Greenovo „srdce temnoty“ z roku 1961 rozehrává věčná témata svatosti, povolání, lásky, víry a zoufalství s mistrovstvím, pro něž bývá právem nazýván Dostojevským dvacátého století. V autobiografické knize Úniky (Kalich 2006) Greene v souvislosti s Vyhaslým případem píše: „Představa víry jako poklidného moře byla navždy tatam – víra byla spíše jako bouře, ve které byli ti šťastní pohlceni a ztraceni, zatímco ti, co neměli štěstí, přežili a byli s ranami a krvácejícími šrámy vyvrženi na břeh. Lepší člověk si na okraji tohoto krutého moře mohl najít práci na celý život, ale mně můj vlastní průběh života neskýtal žádnou sebedůvěru, abych mohl nabízet nějakou pomoc. Neměl jsem žádné apoštolské poslání a volání po duchovní pomoci mě přivádělo k šílenství z vlastní neschopnosti. K čemu jinému byla církev než ku pomoci těmto trpícím?… Byl jsem jako člověk bez lékařských znalostí na vsi, kterou postihl mor. Myslím, že Querry se zrodil právě v těchto letech. Často sedával v mém křesle a měl nejednu tvář.“