Holka z H.O.P.P.E.R.S.

Druhý díl série Love & Rockets přináší opět řadu vypečených příhod o „Locas“, bláznivých drsných holkách Maggie a Hopey, které si vysnil americký komiksový kreslíř mexického původu Jaime Hernandez. I když je nakreslil černobíle, jejich povahy, myšlenky a svět nejsou černobílé ani trochu. Jsou pestré a nejednoznačné jako život sám. Jsou opravdové, i když si je Jaime vymyslel. A stejně opravdové jsou i problémy, s nimiž se potýkají – a to je právě silná stránka Hernandezova vypravěčství. Postavy, místa i události jsou sice smyšlené, ale v zásadě připomínají reálná místa i děje a vypadají, jako by se doopravdy staly. Jaime Hernandez zjevně moc dobře ví, co je to válka gangů, a určitě na vlastní kůži poznal, jak nesmyslné a beznadějné mohou být „teritoriální“ spory mezi partičkami mladých (i starých) mexických přistěhovalců. O nich a o frustraci amerických Mexičanů, jimž je tato mentalita cizí – jako jsou Maggie a Hopey či nově vystupující hrdinové Ray D. a Doyle – vypráví příběh nazvaný „Vida Loca: Smrt Speedyho Ortize“. Dále můžete v druhém pokračování série sebraných příběhů Love & Rockets nahlédnout do zákulisí wrestlingových zápasů, pro něž má Jaime Hernandez zvláštní slabost. Čtenář se hned na úvod rozehřeje solidní peckou: čtyřkou akčních příběhů o velké Reně Titanon – stárnoucí, leč stále šarmantní královně ringu a Maggiině nedostižném idolu. Rena se nebojí vzít spravedlnost do vlastních rukou a rozpoutat třeba revoluci v nějaké chudé zemičce sužované diktaturou; je to opravdová dáma s pohnutým osudem, která má i svá tajemství; jedno z nich odhalíte v příběhu „Dům Zuřivých žen“. Celou podařenou sbírku uzavírá snad nejslavnější příběh série Love & Rockets, „Mouchy na stropě“, v němž Izzy odjíždí do Mexika a setkává se s ďáblem. Maggie s Hopey a Ray D. s Doylem jdou do toho! Osudy Maggie, Hopey a jejich šílených kámošů, kteří se utápějí v depresích, drogách či marných iluzích, jsou natolik pohnuté, že by vydaly na román. A jak sami zjistíte, ona vlastně série Love & Rockets takovým románem je. Románem, který je vyprávěný obrazem, a navíc dost postmoderním způsobem, jaký si oblíbil např. režisér Quentin Tarantino. Některé zápletky z prvního dílu se tak vysvětlí třeba až v závěru dílu druhého, jiné tušíme dlouho dopředu, aby se nečekaně rozuzlily v kuriózní odbočce. Jaime Hernandez mluví o vážných věcech nevážným způsobem, nad jeho komiksem se člověk zasměje, aby mu vzápětí došlo, že to možná vlastně k smíchu ani nebylo. Jaime má jedinečný dar brát věci s humorným nadhledem, protože jedině tak se člověk nezblázní. Nebo se může zbláznit a pak mu může být všechno jedno – jako se to „podařilo“ některým jeho postavám.