Bez Karkulky

Navzdory verši nevstoupila bych do třinácté komnaty, právě v tolikáté komnatě, zdá se, Irena Dousková sbírku Bez Karkulky napsala. Ač básním neschází zlehčující vtip, chvějí se permanentní úzkostí z poněkud absurdního a poněkud krutého světa, do něhož jsme netázáni vrženi a z něhož jsme posléze opět vyvrhováni — snad jen bůh ví proč a kam. A není to úzkost jen dosebehledící, nýbrž i soucítící: Pořád se vracím do bodu nula / Bod nula / je mínus šest milionů. Dousková je však i básnířkou naděje: byť zdá se začasté vše ztraceno, ne-li rovnou zatraceno, přesto modlit se nepřestanu.