Běsi, co mě sužují

Dětství v Bruselu. Škola, kde jsem otupělý nudou pozoroval oknem, jak prší. Babička byla šílená. Charcotovská hysterička. Strýc tíhl spíš k lehké psychopatii. A táta byl ochotný odjet kamkoliv: do Argentiny, do Ameriky… Kamkoliv, jen když to bylo někde daleko… Celé té podivné skupince se moc dobře nevedlo. O něčem svědčí už jen to, že náš rodinný lékař byl psychiatr… Takže se ze mě nutně stal napřed neurotik a potom, o dost později, psychoanalytik… Nakonec, abych si to vyřídil s ubíhajícím časem a zvítězil nad svými obsedantními zábranami, přinutil jsem se, po vlastní analýze a díky ní, ke psaní. Psát všemu navzdory.