Zikmund Lucemburský – Poslední velký cís

Zikmund Lucemburský byl druhorozený syn císaře Karla IV., římský král a císař, jehož skráně zdobily také uherská a česká královská koruna. Téměř půlstoletí patřil k největším a nejúspěšnějším vládcům pozdního středověku a především vNěmecku aMaďarsku jej považují za jednoho z nejvýznamnějších panovníků. Vyřešil dlouhé papežské schizma, usiloval o reformu církve, prováděl skutečně evropskou politiku, posílil postavení římské říše i jejího vládce a nakonec dosáhl i usmíření katolické církve s husitskou. V Čechách se naopak vždy těšil pověsti „lišky ryšavé“, která mnohokrát oklamala a podvedla svého bratra Václava IV., vylákala do Kostnice a nechala upálit Jana Husa a vedla proti husitům dlouhé a kruté války, které zcela zdevastovaly zemi. Ani poté, co skutečně usedl v roce 1436 na český královský trůn, neprojevil se jako panovník, jemuž skutečně leží na srdci blaho a prospěch jeho země. Už současníci charakterizovali Zikmunda Lucemburského jako „muže dvou tváří“, který vždy sledoval především vlastní prospěch a neváhal lhát i podvádět, ale byl také schopný kompromisu a po svém otci mistrem diplomacie. Stal se tak v mnoha směrech jeho důstojným pokračovatelem a jako první přišel s ideou vytvoření „podunajské monarchie“ z českých, rakouských a uherských zemí, která se stane účinnou hrází proti osmanským výbojům i proti odstředivým tendencím v německých oblastech. V mnohém tak předběhl svou dobu – možná právě proto byl a je stejně nekriticky obdivován a veleben jako odsuzován a pomlouván…