Síla naděje

Bylo mi teprve pětadvacet, chtěla jsem žít a hlavně si užívat. Myslela jsem si, jak moc jsem dospělá. Byla jsem matka a vedle sebe jsem neměla muže, ale kluka. Proto jsem ho opustila, abych se vrhla do otevřené náruče pekla! Došlo mi rychle, co je skutečně zač… Ale mnohem déle mi trvalo, než jsem se osudu dokázala postavit. Bolí to! Cítím, jak moc to bolí. Mám pocit, že mě to rozežírá zevnitř, nemohu polykat. Nikdy jsem takovou bolest nezažila. Nevím, proč to potkalo zrovna mě. Nevím, co tak strašného jsem musela v životě udělat. Vidím jeho smutné a vykulené oči, které tolik nesnáším. Vidím stesk a paniku v jeho tváři, kterou bych nejraději zfackovala. Cítím, jak zrychleně dýchá, přesto mu ani teď nedokážu odpustit. Nenávidím ho a to vím jistě! Až na samém lidském dně jsem zjistila, že jsem doopravdy silná. Zachránila jsem svého manžela, syna, dceru, dvě týrané děti a nakonec i sama sebe.