Její třešničky

Jak jsem ji potkal? Gentleman se přece nechlubí. Naštěstí nejsem gentleman. Nejdřív jsem jí zaplatil za věneček (tím myslím zákusek, ale o to nejde), vzápětí jsem ji defloroval. A potom? Nechal jsem jí vizitku a odešel odtamtud jako král. Jo, dalo by se říct, že jsme si vážně padli do oka. Jak jsem potkala Williama? Přišel ke mně do pekárny, koupil si věneček, ukradl květiny z vázy – pořád netuším, co s nimi chtěl dělat – a nechal mi svou vizitku. Než vám řeknu, jak jsem s ní naložila, měla bych něco vyjasnit: William mi vstoupil do života v ten nejhorší možný okamžik. Pekařství krachovalo, můj vlezlý bývalý mě odmítal nechat na pokoji. A jen tak mimochodem jsem byla pětadvacetiletá panna, což mi mí přátelé neustále předhazovali. Vyřešit poslední z mých problémů s Williamovou pomocí by bylo jako zabít mouchu kladivem – přehnané, ale úžasné. William byl neuvěřitelně přitažlivý – byl sexy přesně tím způsobem, který ženské nutí dělat pitomé věci, a já kvůli tomu myslela na úplné šílenosti. Napadlo mě, že kdyby ji zabil William se svými nemožně vypracovanými svaly, té mouše by to ani nevadilo – a já na tom byla stejně. A tak jsem mu zavolala. Možná jsem věděla, že to není dobrý nápad. Možná jsem se řítila vstříc katastrofě. Věděla jsem, že si koleduju o potíže, když se do telefonu zasmál tím svým hlubokým sexy hlasem a řekl: "Pořád mám chuť na ten váš věneček. Nabízíte donáškovou službu?"