Malé exily

Strakova poetika rezonuje s prostory, které jako by byly přímo symboly míjení a pomíjivosti: hotelové pokoje, kavárny, noční bary, nádraží, vlaková nástupiště. Pocit vyprázdněnosti, bezvýchodnosti, absence zřetelného, „uchopitelného“ smyslu naší existence – a tedy implicitně zároveň hledání takového smyslu – vyvstává v chladných, monotónně se opakujících scénách či momentkách, odehrávajících se ve stále stejných kulisách, ještě naléhavěji.