Horní hranicí lesa

Básně druhé sbírky Lucie Kubalíkové představují strohé a sevřené výpovědi, pohybující se na pomezí odborného a poetického textu. Sbírka se tak stává exkurzním průvodcem, četba je putováním napříč různými geosystémy a ekosystémy, avšak meze a prahy jsou zde rozostřeny, případně posouvány a modifikovány obtížně rozpoznatelnými procesy. Okamžik, kdy dochází k překročení horní hranice lesa, je téměř nepostřehnutelný. Vstup na jakékoliv cizí území i návrat do vlastní krajiny představují tichou hrozbu a připomínají, že dříve nebo později vše zanikne. Nakonec nezbývá, než setrvat na cestách, i když není kam dojít.